Josef Janeba - mistr houslař

- Datum narození: 24.listopad 1881 (Horní Jelení, Pardubice, Česká republika)

- Datum úmrtí: 15.říjen 1954 (Horní Jelení, Pardubice, Česká republika)

Josef Janeba 24.11.1881 až 15.10.1954

Rodiče Josef *1857 a Barbora *1859 roz. Sequardová

Sourozenci Františka *1883, Pavlina *1884, Václav *1886, Stanislava *1889, Marie *1892 a František *1898

Manželka Emilie roz. Šafaříková 11.9.1877 až 2.1.1968

Děti Libuše *1906 provdaná Cejpová, Marie *1908 a Jarmila *1911 zůstaly svobodné.

V sekci fotografií jsou snímky pomníku na místním hřbitově a domů, ve kterých Janebovi bydleli. Miroslav je jméno osady, která byla do roku 1920 samostatná, dnes zůstal název Miroslavská ulice. Rozmístění místností v domech Janebových. V pravém domě byl obchod, v levém domě byl pokoj, ve kterém dcera Marie učila děti hru na klavír - křídlo, za ním kuchyň, chodba a dílna. Oba domky dosud stojí, ale nebydlí v nich nikdo z rodu Janebových. Dcera Marie společně s Františkem Janebou (bydlel na ulici pod kostelem, na Jelení se narodil, byl přednostou státních drah v Praze a na penzi se na Jelení vrátil a učil hru na housle. S houslařem není příbuzný, je z druhého Janebovic rodu), který hrál na housle a pány Karlem Vomelou - housle a Josefem Hornofem - violoncello, tvořily tzv. salonní kvarteto. Údaje o počtu nástrojů, které mistr houslař Janeba zhotovil, nejsou známy. Zajímavostí je, že na jím zhotovené housle hrál čtyřletý Jiří Novák, pozdější primárius Smetanova kvarteta, prezidentu T. G. Masarykovi při jeho návštěvě ve Vysokém Mýtě v roce 1928. Traduje se, že pan prezident, když se dověděl o staviteli houslí, řekl: „to jste tedy na Jelení umělci dva“. Pan Janeba byl skromný člověk, plně oddaný hudbě, vedl místní pěvecký kroužek s pozdějším názvem Pěvecké sdružení Smetana a učil hře na housle. Nástroje stavěl dle modelu Guarneri. Jeho nástroje doporučili takové veličiny, jako Stanislav Ondříček či František Kocian.

Ing. Blahoslav Novotný, historik

 

Vzpomínka pravnučky Josefa Janeby paní Balážové (oficiální přepis bez interpunkce)

"Posledni moje vzpominka za dedeckova zivota jsou jeho dlouhe vousy, kdyz se ke mne sklonil, simralo to. Z vypraveni meho tatinka (to byl manzel vnucky) vim, ze kdyz byl na Jeleni a prisel za dedeckem do dilny, rad by se byl dival na to, jak pracuje, ale dedecek vzdy odlozil praci, postavil na kafe (v dilne mel mala kaminka-bubinek), na kterych se dalo kafe uvarit a povidali si. Pri praci ho tatinek nevidel. Jeste jedna vzpominka od prababicky, pradeda vyrabel vzdy soubezne vic nastroju. Kdyz to byli treba housle a byli hotove, babicka sedela v kuchyni, mela otevrene dvere a dedecek ve sve dilne (take pri otevrenych dverich) hral na jednotlive nastroje a babicka, aniz by videla, podle sluchu posuzovala, ktery nastroj ma nejlepsi zvuk."

---------------------------------------

 

Text: Josef Cejp

Manželé Josef *1857 a Barbora *1859 roz. Sequardová bydleli v osadě Miroslav v čp. 67 – dnes Horní Jelení, Miroslavská ulice čp. 353. Narodilo se jim 12 dětí, pět z nich zemřelo do dvou let. Josef zemřel v 45 letech, Barbora zůstala sama, léta vdovství byla velice krušná. Syn Josef *1881 po otci převzal truhlářskou živnost, Barbora odešla do Kostelce nad Orlicí, byla kuchařkou v místním Útulku pro studenty. Zemřela v roce 1930.

            Josef *1881 se vyučil u svého otce truhlářskému řemeslu. Výrobu hudebních nástrojů poznal u firmy Lidl v Brně a v Schӧnbachu. V roce 1905 se oženil s Emilií *1877 roz. Šafaříkovou, dcerou obchodníka a hostinského v Dašicích. Po smrti otce dílnu vybavil strojním zařízením s transmisními pohony a dieselovým motorem. Mimo zhotovování hudebních nástrojů učil hře na housle a vedl místní kapelu. Na hudební nástroje používal zlato-žlutý lak, prodával je doma i v Pardubicích, kde prodejnu ve Sladkovského ulici vedla jeho dcera Marie. V Horním Jelení byl členem zastupitelstva, založil pěvecký spolek Smetana, byl jeho sbormistrem. Výrobě a opravám hudebních nástrojů se věnoval do konce života, zemřel v roce 1954. Kvalitu jím zhotovených nástrojů dosvědčují i vyjádření Jaroslava Kociána a Stanislava Ondříčka. V současnosti při svých koncertech po celém světě používá violoncello jím zhotovené v roce 1936 virtuoz Petr Nouzovský.

            Emilie  *1877 v době první světové války otevřela obchod s koloniálním zbožím, kterým pomáhala živit rodinu. Velmi ráda četla a psala drobné básničky. Měli tři dcery Libuši *1906, Marii *1908 a Jarmilu *1911. Zemřela v roce 1968.

            Dcera Josefa a Emilie - Libuše studovala hru na klavír u skladatele Josefa Suka, vyučovala hře na klavír. V roce 1928 se provdala za ing. Josefa Cejpu *1903, společně žili v Praze, Hodoníně a Bratislavě. Jejich dětmi byli Libuše *1928 provdaná Husárová a Josef *1937, který s manželkou Ljubou žije v Bratislavě. Libuše zemřela v roce 1981.

            Dcera Josefa a Emilie - Marie studovala hru na klavír u profesora Michálka v Pardubicích. Celý život působila jako učitelka hry na tento nástroj. Vedla 15 let tak zvané salonní kvarteto, ve kterém s ní hráli František Janeba a Karel Vomela na housle a Josef Hornof na vilooncello. Zůstala svobodná, zemřela v roce 1989.

Dcera Josefa a Emilie – Jarmila absolvovala v Praze učitelský ústav „U Křižovníků“. Působila jako učitelka mateřské školy v Chotěnicích a po návratu do Horního Jelení byla až do odchodu do důchodu ředitelkou mateřské školy. Aktivně působila v Červeném kříži, měla zdravotní postižení páteře, zůstala svobodná a zemřel v roce 1984.

Text: Josef Cejp 

 

Vážení čtenáři,

 

při květnovém koncertu přivezl pan Ing. Josef Cejp, vnuk mistra houslaře Josefa Janeby, své vzpomínky na dědečka. Svolil k jejich zveřejnění v našem periodiku a tak na pokračování se s jeho vzpomínkami můžete seznámit.

 

Můj praděd Josef Janeba (1857-1902), umělecký truhlář, řezbář a příležitostný oprávce strunných nástrojů, se v roce 1879 oženil s Barborou Sequardovou (1859- 1930). Z tohoto manželství se narodilo 12 dětí. Václav, Antonín, Ludvík a dvě Barbory zemřeli v dětském věku. Jako druhý se narodil v roce 1881 Josef, můj dědeček. O něm podrobněji dále. Další sourozenci:

-          Františka *1883, porodní asistentka, provdala se za Františka Hloupého později Horského, děti Marie a Stanislava,

-          Pavlína *1884 se provdala za Františka Janebu *1884, vlastnili hospodu na křižovatce k Zámrsku (pozn. jedná se o hospodu naproti dnešní restauraci U Floriána zbouranou v roce 1965), děti Marie a František,

-          Václav *1886 s manželkou Annou vlastnili pohřební ústav, děti Bohuslav a Stanislav,

-          Stanislava *1889, manžel Josef Morkes *1887, dcera Dobroslava,

-          Marie *1893 se provdala za Jana Říčaře, děti Kristoslav, Dagmar a Marta,

-          František *1898, ing. strojař, profesor na průmyslovkách v Bratislavě a Pardubicích. S manželkou Marií Mrázkovou měli děti Břetislava, Zdeňka a Alenu. Na počátku padesátých let byl odsouzen na 3 léta za to, že u sebe nechal přespat kolegu z techniky, který uprchl do zahraničí. Odseděl si je v Leopoldově a v Ilavě. Po návratu se nemohl vrátit na průmyslovku, živil se až do odchodu do důchodu příležitostnými pracemi v oblasti cestovního ruchu.

 

Dědeček se vyučil řemeslu u svého otce, který byl i jeho prvním učitelem hry na housle (co Čech to muzikant). Patřil k zakládajícím členům Jednoty sokolské, kde pilně cvičil. S cca šesti bratry Sokoly založili koncem 19. století cyklistickou skupinu, která podnikala o nedělích, pokud počasí a povinnosti dovolily, dosti náročné tůry se snahou o poznání zemí Českých. Nebyly to jen projížďky, délka dosahovala i 100 kilometrů.

 

V roce 1895 zhotovil svůj první samostatný nástroj, 3/4 cello s tmavým lihovým nátěrem. Pilně na něm cvičil, nevím pod čím vedením. S tímto nástrojem jsem absolvoval první tři ročníky hudební školy v Bratislavě na začátku 50-tých let u pana profesora Večerného. Pan profesor velmi oceňoval krásný tón v celém rozsahu. Doporučoval mi abych vyměnil struny ze střívek za kovové s tím, že nástroj získá tónově na mohutnosti. Po maturitě, v souvislosti s přechodem na dědečkovo mistrovské violoncello, jsem 3/4 nástroj prodal do sbírek bratislavského hudebního muzea. Měl tam lepší opatrování než v bytě s ústředním topením.

 

Koncem 19. století přesvědčil dědeček rodiče o potřebě vybavit dílnu stroji na obrábění dřeva a instalovat acetylenové osvětlení. Vyvíječ byl instalován pod okny zadní dílny pod přístřeškem, rozvod acetylenu mosaznými trubkami do pokoje, kuchyně a obou dílen.

 

Připravovanou mechanizaci strojní dílny odložil dědeček z nedostatku financí na později, ale stále ji nosil v hlavě. Bylo mu jasné, že na fabrické stroje nebude míti prostředků a proto se rozhodl, že podstavce (frémy) budou z tvrdého dřeva a pouze vrchní kovové části se nakoupí. V těch dobách to byla obvyklá praxe. Začal si k těmto strojům z odkoukání připravovat náčrty. Transmisi a spalovací motor bylo nutno zakoupit. To bylo proponováno už při převzetí živnosti od otce a udělení mistrovského titulu.

 

Dědečkovou představou byla dobře vybavená dílna na výrobu hudebních nástrojů a možnost vyučovat hru na ně. K tomu si potřeboval doplnit hudební vzdělání po teoretické stránce. Rozjel se tedy do Prahy a u profesora Dvořáka získal souhlas, že se může zúčastňovat jeho přednášek z „Harmonie“. Dojížděl do Prahy jednou za čtrnáct dní. Po ukončení přednášky pan profesor každému frekventantovi na kus notového papíru napsal krátké téma s tím, aby do příští přednášky téma v intencích přednášky rozvedl. Na příští přednášce „domácí úkoly“ prohlédl a červenou tužkou prováděl úpravy.

 

Jedním ze studentů byl i poválečný ministr v Gottwaldově vládě Zdeněk Nejedlý, na kterého měl pan profesor tzv. „pivku“. Jednou jej oslovil: „kouknou Nejedlý, z nich muzikant nikdy nebude. Voni tak obracet noty, a to ještě blbě“. Tuto perličku jsem od dědečka slyšel vícekráte opakovat. Aby mohl dědeček domácí úkoly z harmonie vypracovat, vypůjčil si starší pianino, nastěhoval ho do pokoje a pilně cvičil. K pianinu časem přibylo i pedálové harmonium, na kterém také pilně cvičil, protože chtěl absolvovat státní zkoušku ze hry na varhany. Harmonium stálo u zdi do kuchyně.

 

Ke Zdeňku Nejedlému se váže ještě jedna vzpomínka. Ale postupně. Na podzim roku 1946 jsme se s maminkou přestěhovali do Chotěvic u Trutnova, kde teta Jarmila byla ředitelkou mateřské školy. Tam jsem pokračoval ve třetí třídě obecné školy a sestra Libuška dojížděla do Trutnova na Obchodní akademii. Tatínek už nastoupil do Bratislavy na Generální ředitelství Československých státních lesů, pracoval ve strojním odboru. V domácnosti nám pomáhala paní Vlasta Plecitá z Litomyšle. Její sestra Božena přijela do Chotěvic se svým malým synkem Milan, hoch trpěl dýchacími obtížemi a prospěla mu změna vzduchu. Bylo to na jaře 1947, pamatuji se na pálení čarodějnic s nimi. Paní Božena nám vypravovala, že na konci ledna 1946 si ochotníci v Litomyšli pozvali jako hosta do jakési salonní komedie Vlastu Buriana. Na toto představení si pozvali  i rodáka Zdeňka Nejedlého, byl v proscéniové loži. Na scéně byl salonní stolek s ošatkou na ovoce, na kterém bylo několik jablíček. Se svým smyslem pro humor pozvedl Vlasta jedno jablíčko proti proscéniové loži a pronesl: „ Aj, co zde to vidím? Jablko starý, jablko scvrklý, jablko nejedlý!“ a položil jablíčko zpět do ošatky. Parter hlášku vděčně přijal, Zdeněk Nejedlý to Vlastovi nikdy nezapomněl a kde mohl, v budoucnu mu to tvrdě vracel.

 

Na konci 19. století dědeček založil na Jelení „Kroužek přátel zpěvu“, kterého byl sbormistrem. Z tohoto kroužku později vzniklo pěvecké sdružení „Smetana“. Dědeček po muzikantské stránce ovlivňoval i činnost jelenské dechové hudby.

 

Po úmrtí pradědečka v roce 1902 si dědeček zažádal o zplnoletnění a převedení živnosti na své jméno, i s udělením mistrovského titulu. Místní společenství výrobních živností žádost odsouhlasilo až v roce 1904, živnost formálně vedla prababička Barbora rozená Sequardová. Dědeček se v roce 1905 oženil s Emilií Šafaříkovou, dcerou Antonína, obchodníka a hostinského v Dašicích. V roce 1906 se narodila moje maminka Libuše a do domácnosti ještě přibyl bernardýn Barryk, se kterým dědeček zajížděl do Vysokého Mýta pro tvrdé řezivo, Blažkova pila na Jelení ho neprodukovala. Maminka ráda vzpomínala na projížďky na Barrykovi. Doma pokračovala přestavba dílny, byl zakoupen stabilní spalovací motor Slavia 3,5 HP s vodním chlazením a pekštajnovým zapalováním (odtrhovým). V zimě se voda musela vypouštět. Výfuk byl vyveden trubkou pod střechu. Zeď mezi prádelnou a dílnou se musela vybourat, aby „švungrát“ prošel do dílny. Transmise ¢ 30 mm o délce cca 4 metry byla na kluzných ložiscích zavěšených na stropních trámech a na ni byly nasazeny dřevěné řemenice různých průměrů pro jednotlivé stroje. Kde se tyto řemenice soustružily mi není známo.

 

Prvním strojem byla pásová pila, situovaná u malé dílny. Byl to krásný a dobrý stroj s kotouči ¢ 800 mm. Náhon bylo možno přerušit přesunutím hnacího řemene na volnoběžné kolo. Na pile bylo možno řezat i půlky horních a spodních kontrabasových desek, jakož i polotovary pro basové luby. Německé pásy různé jemnosti se brousily ručně pilníkem a v případě přetržení se letovaly autogenem v přípravku u zámečníků.

 

V roce 1908 se narodila teta Marie. Do výrobního programu přibyly tamburašské nástroje, 1. a 2. brač a berde, které se prodávaly převážně v Pardubicích. Tam si prababička na dědečkovo jméno otevřela prodejnu a opravnu hudebních nástrojů. Opravy se realizovaly na Jelení. Procházkova autobusová linka ještě neexistovala, nástroje se převážely vlakem do Zámrsku a na Jelení „per pedes apostolorum“.

 

Druhým strojem byla cirkulárka s odklopným stolem, situovaná vpravo od uličky u zdi do prádelny. Po odklopení stolu byl přístup k frézovacímu vřetenu „cinkovačky“ umožňujícímu zhotovení „cinků“ na drobnějších dílcích, např. na skříňkách pro kávomlýnky,  jejichž výroba se úspěšně rozbíhala. Třetím strojem byla dlabačka-vyvrtávačka s horizontálním vřetenem švédské výroby, na které se pěkně pracovalo. Byla vpravo za cirkulárkou. Čtvrtýn strojem byla kombinovaná hoblovačka v provedení „abrichtka – tloušťkovačka“ pro šířku 12 palců, se čtyřhranným hřídelem. Při pečlivém nastavení a obtáhnutí nožů pracovala výborně. Byla vlevo přes uličku od cirkulárky.

 

Do roku 1910 složil dědeček státní zkoušky ze hry na housle i na violoncello a začal vyučovat hru na tyto nástroje. Žáci k němu docházeli. V roce 1911 se narodila druhá teta Jarmila. Dědečkovo doufání, že třetím potomkem bude syn, vzalo za své. V dílně bylo dost práce díky přibývajícím objednávkám na kávomlýnky, ke kterým se „železo“ nakupovalo. Vzrůstal zájem i o tamburašské nástroje, ale schylovalo se k 1. světové válce.

 

Po jejím vypuknutí byl dědeček brzo povolán do pole díky tomu, že byl evidován jako sokol a „pansláv“. Jeho první frontou byla Bosna-Hercegovina, kde navázal řadu slovanských známostí, hlavně s bratry z Černé Hory. Odtud si přivezl 3 skleničky tabákových semínek, které přišly „ku cti“ až za 2. světové války. Datum jeho převelení do Haliče neznám, v bojích tam byl Rusy zajat. Byl internován v lágru poblíž Kyjeva. Prostřednictvím Červeného kříže navázal občasný písemný styk s babičkou. Při práci v lese utrpěl hlubokou tržnou ránu na levém lýtku, která si vyžádala převoz do vojenské nemocnice v Kyjevě. Babička hned zahájila snahu o dědečkovu repatriaci. Jelenský lékař Josef Černohorský ji instruoval, že opatrné zaprašování rány strychninem zpomalí hojení a stav dědečka může přispět k repatriaci. Pošta Červeného kříže se sice nepečetila, ale prohlížející jen prohmatal obálku, zda neobsahuje tvrdé předměty. Babička strychnin dávala mezi obálku a její hedvábnou vložku. Děda dvakrát týdně v noci odkryl obvaz, pomocí ouška jehly poprášil ránu a zase ji přikryl. Ve dne dědečkovi ošetřující lékař (houslista) donášel hudební nástroje vyžadující opravu. Nářadí půjčoval od kyjevského houslaře. Čas tím rychleji ubíhal. Babičce v korespondenci ohledně repatriace pomáhali i lékaři z nemocnice ve Vysokém Mýtě, jejich jména už jsou neznámá. Konečně na jeře 1917 se repatriace povedla, dědeček byl ve Vysokém Mýtě. V ošetřování rány se pokračovalo tak jako v Kyjevě, co kdyby si c.k. revizní lékař usmyslel ránu zkontrolovat? Dědeček již vesele běhal, dostával propustky „na zotavenou“. V sobotu v poledne mašíroval na Jelení, v neděli odpoledne zas do Vysokého Mýta. Babička i dcery měly radost, když se po několika letech vrátil manžel a táta. Když odešel do války, musela babička řešit existenční problémy. V dílně zůstal pouze pan Krejčík a ani pro něho nebyl dostatek práce. Pardubická prodejna též neměla na růžích ustláno. Na radu prababičky Barbory, která si našla živobytí jako kuchařka ve Studentském útulku v Kostelci nad Orlicí, si otevřela v paralelním domku (bývalé řezárně) prodejnu – konzum, kde prodávala sůl, mouku, cukr, petrolej a drobné galanterní zboží. Na zahrádce se pěstovaly brambory a domácí zelenina. Na nuzné živobytí to jakž takž stačilo, ale jak dále? Babička se snažila po nocích vyšívat, osvětlovací karbid byl drahý i lidé neměli na parádu mnoho peněz. Po demobilizaci v roce 1918 se dědeček vrátil domů, placené práce bylo málo a na kulturu také nebylo. Dědečkův zdravotní stav nebyl dobrý, doktor Černohorský mu řekl doslovně: „Josef, jestli nechceš chcípnout na tuberu, musíš sám sežrat celé prase!“ Sehnal se tedy čuník a začal se vykrmovat. Na jaře 1919 byla zabíjačka – pomohla.

 

   Dcery Libuše a Marie pokračovaly ve školní docházce a ve vzdělání ve hře na klavír. Dědeček byl zvolen radním za Miroslav. U tety Jarky se začala projevovat skolióza hrudní páteře, byla i dvakrát v Cirkvenici na Jadranu (po šesti týdnech). Dědeček se věnoval převážně stavbě tzv. mistrovských houslí, které stavěl v malých sériích (po čtyřech kusech) dle vzoru Stradivari, kryté světle žlutým, průsvitným olejovým lakem. Příslušenství těchto houslí bylo překližkové pouzdro vysoce řemeslně provedené. Zajel si do Schӧnbachu (dnešní Luby) a z pozůstalosti německého mistra, u kterého v době svého učení pracoval, si dovezl dvě vyfrézované desky. V nich se z překližky za tepla lisovaly dna a vršky pouzder. Boky pouzder se také za tepla zhotovovaly z 3 mm překližky. Bylo to značně pracné, ale pouzdra byla obdivuhodná. Do dílny byl zaveden tzv. motorový proud, starý dobrý benziňák byl nahrazen třífázovým elektromotorem, který se zapínal hvězda – trojúhelník, síť byla „měkká“. Současně byl „do penze“ dán i acetylenový vyvíječ, osvětlení předěláno na elektriku.

 

V roce 1926 se maminka Libuše provdala za tatínka Ing. Josefa Cejpa. Na svatbě přítomný pan profesor Suk doporučil mamince, aby pokračovala ve studiu klavíru u pana profesora Polívky a na varhany u pana profesora Michálka, což se stalo. Teta Marie se ve hře zdokonalovala v Pardubicích, ale nevím u koho. Teta Jarka navštěvovala školu v Praze a po jejím ukončení nastoupila jako učitelka na mateřské škole v Cirkevnici u Hostinného v Podkrkonoší. Tam učila až do okupace.

 

Dědeček se snažil o to, aby osvěta na Jelení nestagnovala. Ochotníci pilně nacvičovali divadlo, operety a troufli si i na opery. Tam kde schopnosti členů ansámblu nedostačovali, zařizoval dědeček záskoky umělců z jiných divadel (nevyjímaje Národní). Byla to vystoupení minimálně honorovaná, ale herci považovali za povinnost vypomoci „kolegům z venkova“. Občas si zahrála i babička, např. v Noci na Karlštejně si „střihla“ císařovnu a na koleně lámala meče. Prý velmi dobře.

 

Po roce 1935 se na Jelení dal dohromady „Spolek přátel klasické hudby“ pod vedením dědečka, scházel se u něho nepravidelně v neděli odpoledne po 14. hodině. Spolek měl následující obsazení: 1. housle Josef Janeba, přednosta nádraží v Chocni v. v.; 2. housle Karel Vomela; 3. housle nebo viola (podle toho, co bylo rozepsáno) mistr houslař; klavír teta Marie Janebová; violoncello Josef Hornof, účetní jelenské záložny a kontrabas Bohuslav Janeba, vedoucí celnice v Ruzyni (pokud byl na Jelení). Repertoár dle dohody z nepřeberného množství not u dědečka ve skříni. Program se chystal týden dopředu. Pokud nebyl některý part rozepsán (např. u klavírních výtahů), dědeček ho obětavě rozepsal duběnkovým inkoustem a přiostřeným husím brkem. Tento spolek se scházel i za války, prakticky až do dědečkova úmrtí. Pohoštění bývalo skromné, čaj a linecké pečivo nebo jiné sušenky. Nedovedu si představit, že by se šest dospělých lidí dnes scházelo pravidelně proto, aby si ze starých not „zamuzicírovalo“. Ach, kde ty loňské sněhy jsou …

 

Počátkem války nastoupila teta Jarka do Prahy jako učitelka mateřské školy (nevím kde učila). Při rozhovorech s ostatními učitelkami zjistila, že v některých obchodech s hračkami by byl zájem o krojované panenky, cca 30 cm vysoké. V obchodě zakoupila hlavičku pro panenku (byla lisovaná z papíru, vyztužená nalakováním). Ze starých cích ušila tělíčko, nožičky a ručičky, to se po vycpání pilinami zkompletovalo s hlavičkou tak, aby se nožičkami a ručičkami nechalo pootáčet, hlavička byla „na fest“. K tomu stačilo ušít jednoduchou sukénku zdobenou fábory (které se ještě daly koupit), jednoduchou bluzičku, čepeček a panna jako cumel byla na světě. Majitelka hračkářství si vymínila, že panenka musí mít i kalhotky, dohodla se cena a byla ruka v rukávě. Tak se na Jelení v čp. 353 rozeběhla manufaktura na krojované panenky, z nichž mnohé jsem vlastnoručně nacpával pilinami. V pozdějších letech maminka vyšila pro dvě panenky kopie kyjovských krojů – velikost cca 60 cm. Práce ubíhala a s ní i čas.

 

Na podzim roku 1944 jsem započal školní docházku. Na jaře začaly Jelením procházet transporty zajatců z evakuovaných transportů z Polska, převážně Rusů. Několika se podařilo uprchnout do našich hlubokých lesů. O tyto lidské trosky se bylo nutno starat po zdravotní stránce a především zajišťovat stravu. Maminka pořádala v Hodoníně sbírky potravinových lístků a na ně v mlýně u Chocně pak získávala mouku, kterou na Jelení propašovala. Obdobně i lístky na maso a tuky. Občas se „bona fide“ dopustily omylu i jelenské hospodyně, když zajatcům uvařily plnou stravu, na kterou jejich žaludky nestačily. Vypukly pak epidemie žaludečních katarů. O zdravotní stránku se staral MUDr. Kolomojcev (bělogvardějec), občas to bylo „o hubu“. Zlá byly zima, také „Vlajka“ měla na Jelení několik velmi aktivních členů.

 

Odpoledne 5. května po oznámení, že v Praze vypuklo povstání, se vypravil větší počet jelenských odbojářů do Holic eliminovat tamější německou posádku. Byli nedostatečně ozbrojeni, a proto měli značné ztráty. Čest jejich památce!

 

Snad 11. května přijela od Holic sovětská hypomobilní zesílená divize a usadila se na Jelení až do října. Po ulicích patrolovaly dvoučlenné hlídky. Brzo zjistily, že u nás doma je velký superhet Telefungen – Hymnus, na který jsme po celou válku “na chrchilku“ poslouchali Londýn a Hlas Ameriky. Vojáci nás prosili, aby jim maminka na dlouhých vlnách naladila Moskvu a „molodci“ se u aparátu v poslechu střídali. Ze začátku jim maminka nedávala popelník, až když si všimla, že každou chvilku odbíhají do kuchyně ke kamnům. Odklepávali tam popel z „machorek“, které si sami balili. Maminka zjednala nápravu. Za nedlouho se také vytasili s pytlíkem sladidla a pytlíčky čaje s omluvou „my znajem, što u vas nět sachara, ni čaja“. Maminka jim vařila ¼ litrové hrnky čaje s nějakými sušenkami. Byli neobyčejně slušní, pěkně zdravili, inu, Koněvova armáda.

 

Několik dní po příjezdu vojáků na Jelení se u dědečka objevili dva ruští plukovníci, přinesli mu k opravě krásnou dvojku „HANAU kal. 12“. Byla to krásná zbraň, zlatem gravírovaná na hlavních a v oblasti zámků. Předpažbí bylo zdobeno stříbrným taušírováním, pažba pak na lícních stranách loveckými motivy, provedenými basreliefním způsobem. Jednalo se evidentně o kořistní zbraň, snad z nějakého zámku. Pažba v oblasti krčku byla poškozena asi ráfkem koňského povozu. Devastace byla hrůzná, snad pod kolem byla dlažba. Z trosek nesebrali ani tříštičku. Dědeček je, k jejich údivu, oslovil celkem slušnou ruštinou, kterou již mnohá desetiletí nepoužíval. Vyslovil názor, že u tak pozoruhodné zbraně je jediným možným řešením pečlivá výroba repliky devastované pažby se zachováním řezbářského rukopisu. Jako vzorek jim předložil houslový krk ukončený na místo „šneku“ miniaturou hlavičky velkého Beethovena. Byla dělána na právě objednané speciální housle. Dobu opravy zbraně odhadl na tři týdny. Plukovníci souhlasili, zvláště když jim dědeček řekl, že o takovou zbraň je nutno pečovat. Dědeček si pažbu pečlivě nakreslil a okótoval, včetně nutných přídavků. Potom jsme vylezli na půdu, kde měl dědeček pod starými cíchami svůj sklad materiálu. Tehdy mi také řekl, že rozumný řezbář takto odkládá materiál pro své syny a vnuky. Opravu zbraně začal opatrným uvolňováním původní výzdoby na pažbě ze slonoviny a stříbrného taušírování teplejší vodou a zbroušenými šicími jehlami. Každý kousek muse starostlivě očistit a očíslovat. Následovalo vybírání dutin pro hlavně a jejich „dopasování“. Potom se puška „na hrubo“ okovala a mohlo se přistoupit k řezbě výzdoby. Dědeček vybral na pažbu štípu z kavkazského ořechu. Ještě dnes cítím pod prsty jemnost vláken tohoto ušlechtilého dřeva. Poté následovalo broušení a dokončovací úpravy. Lak dědeček použil světlý olejový. Když si plukovníci pro zbraň přišli, starší ji pozorně prohlížel a pak pravil: „Mně nado skazať, što ty djadja očeň chorošij chudožnik, bolšoje spasibo!“ Z tlumoku, který nesl mladší, vyjmuli (pokud se pamatuji) několik UNRA konzerv, galon soleného máslo, dvě konzervy po 2,5 librách dušeného hovězího, pytlík krystalového cukru a několik krabiček amerických cigaret. Mladší mi do náprsní kapsičky u košile vsunul košickou pěti tisícovku, pohladil mě po vlasech a řekl: „Ty buď charošij malčik i do svidánija!“ Na tehdejší ruské vojsko rádi vzpomínáme. Byli pracovití, za čtrnáct dní vybudovali za pomoci Blažkovic pily na louce a v lese „U Jezírek“ chatové městečko pro cca 2 400 vojáků.

 

Někdy za války, snad v roce 1943, oslovil dědečka pan Slavík, přednosta železniční stanice v Chocni, a požádal jej o výrobu „gipsonské“ kytary. Hrál v choceňském tanečním orchestru. Dědeček vyhověl, pan Slavík si k ní do konce války vyrobil a odzkoušel elektromagnetický snímač, který umístil u kobylky. Po válce jej kolegy dovezl na Jelení, s kytarou. Zesilovačem i reproduktorovou skříní. Instaloval to v malé dílně a předváděl. Dědečkovi se hra i mohutnost zvuku zamlouvala a prail: „Vždyť ono to má hlas jako kontrabas!“ Tehdy jsem dědečka poprosil, že bych takovou gipsonku chtěl také. Ač dědečkovi sil ubývalo, v roce 1953 jsem se dočkal. Potom jsem začal s elektrifikací.

 

Dědečkův zdravotní stav se nezlepšoval vzdor tomu, že maminka sehnala z USA injekce na podporu krevního oběhu. Od léta 1954 byl ležícím pacientem. Ležel u tety Jarky v druhém domku. Rád poslouchal klasickou hudbu z rádia. Před exitem, který nastal 15. října 1954, poslouchal v podání pana profesora Sádla cellový koncert h-moll jeho velkého učitele. V předsmrtném oblouzení se domníval, že hraji já a liboval si, jak čistě mi nástroj ve výškách zní.

 

Se švagrem Šanim Husárem jsme za pomoci hrobníka pana Kubáska otevřeli hrobku naposledy otevíranou v roce 1930 při pohřbu prababičky, vyčistili ji a kosterní pozůstatky předků pietně urovnali do pravého rohu a překryli černým plátnem. Při pohřbu (pokyny jak vynášet rakev ze stavení, jak správně křižovat práh domu, aby se zesnulý nenavracel, organizoval prastrýc Ing. František Janeba) se přišlo na to, že nikdo z „pohřebáků“ neumí neb se obává zaletovat kovovou vložku v rakvi. Musil jsem si vypůjčit kulmu, cín a kyselinu od souseda pana Jareše a vložku zaletovat vlastnoručně.

 

Pohřeb byl důstojný a slavnostní, snad veškeré žijící příbuzenstvo, spoluobčané a hlavně muzikanti si nenechali ujít příležitost doprovoditi na poslední cestě svého mistra houslaře. Po pohřbu jsme se Šanim a panem Kubáskem hrobku uzavřeli.

 

Tímto končí mé vzpomínky na dědečka, mistra houslaře Josefa Janebu. Bylo by možné napsat ještě mnohé, například, že babičce byla po dědečkovi přiznána penze ve výši 127 korun měsíčně. Bylo ji ponecháno na vůli, zda chce z takového obnosu ještě žít!

 

V Bratislavě, květen 2016                                                     Ing. Josef Cejp, vnuk